|
|
Deleuzovo pojetí času prostřednictvím umění
Dvořák, Michal ; Blažková, Miloslava (vedoucí práce) ; Hogenová, Anna (oponent)
Tato diplomová práce se zaměřuje na pojetí času v textech francouzského filozofa Gillese Deleuze. Zprvu se vypořádává s filozofií Henriho Bergsona a tím, jak jej Deleuze interpretuje a využívá pro vyjádření vlastních myšlenek. Od Bergsona je již nutno se vydat směrem k umění, a to nejdříve za románem, konkrétně za Proustovým Hledání ztraceného času, jemuž Deleuze věnoval jednu ze svých raných prací. Filozofova originální intepretace proustovského času je představena v kontextu intepretací jeho vlastních krajanů, současníků a také ve vztahu k filozofii právě Henriho Bergsona. Druhá polovina práce je věnována modernímu filmu, jemuž se Deleuze věnoval v osmdesátých letech. Diplomová práce nepřichází s odvážnými intepretacemi Deleuzova díla, ale spíše předkládá problematiku času, která se v jeho díle může zdát okrajová, ale zároveň je něčím, čím je jeho filozofická práce protknuta od začátku od konce právě díky vlivu Henriho Bergsona.
|
|
|
Filosofické aspekty nauky o Trojici v Teologické sumě Tomáše Akvinského
Mišejka, Pavol ; Svoboda, David (vedoucí práce) ; Houkal, Jan (oponent)
Práce má za cíl objasnit filosofické pozadí nauky o Trojici v Sumě teologické sv. Tomáše Akvinkého. Dogma o Trojici božských Osob je jedno ze základních pravd víry. Tato skutečnost přesahuje lidský rozum, přesto je to téma svým postavením i obsahem důležité, proto to bylo téma vždy vzrušující a teologové si s tímto paradoxním tvrzením o jediném Bohu ve třech Osobách snažili poradit. Svatý Tomáš Akvinský v tomto nebyl výjimkou. Jeho scholastický postup využívá hojného filozofického materiálu, který mu pomáhá tuto skutečnost, filosofické vědy převyšující, ukázat jako bezrozpornou a tedy věrohodnou. Ve svém slavném díle pro teology-začátečníky systematicky představuje své řešení založené na analýze kategorie vztahu. Rozlišení mezi bytím (esse) vztahu a jeho vlastní povahou (ratio) mu umožní v jediné Boží realitě rozlišit tři nesmíšené Osoby. Dochází k závěru, že božské Osoby samy jsou vztahy, které představují a že jsou to vztahy subsistující. Nakonec nám takové chápání bytí božských Osob odkrývá důvod stvoření a pomáhá pochopit naši spásu, což je pro Andělského doktora hlavní cíl a plod poznání tohoto Tajemství. Klíčová slova Tomáš Akvinský, Trojice, středověká filozofie, aristotelsko-tomistická filosofie
|
|
|
"All this little affair with 'being' is over:" Metaphysical Crisis in Virginia Woolf's The Waves
Opravil, Vít ; Procházka, Martin (vedoucí práce) ; Vichnar, David (oponent)
1 Abstrakt Práce si vytyčila prozkoumat tři různé problémy metafyziky v pozdním románu Virginie Woolfové Vlny a kontrastovat je s teoriemi tří myslitelů - Gillese Deleuze, Félixe Guattariho a Jacquese Derridy. První kapitola se zabývá přístupem Woolfové k subjektivitě. Deleuzova a Guattariho metoda definující subjektivitu jako vedlejší produkt strojové asambláže se ukáže být obzvláště vhodnou při čtení postav v prvních čtyřech kapitolách, kde se jejich těla a "subjektivity" formují různými způsoby. Deleuze a Guattari považují vlny z lyrických pasáží za abstraktní stroj, jehož aktualizacemi jsou asambláže postav. Nekomentují však teritorializační funkci slunečního světla, jež se ukazuje být stejně důležitou, a tedy je nutné ji analyzovat. Tato funkce koresponduje se stále vzrůstající oidipalizací postav, jež dosáhne svého vrcholu v páté kapitole románu, a která promění deteritorializovanou rhizomu v reteritorializovaný (tedy oidipalizovaný) systém signifikace. Druhá kapitola se zaobírá mechanismem teritoriálního stroje Slunce, obzvláště tím, jak redukuje rhizomu v centralizovaný systém, jehož centrum se dá považovat přes Derridovu teorii struktury za hru suplementarity. Percival se stává tímto (ne)centrem signifikující struktury. Centrum musí být rozpoznáno jako suplementární znak, který limituje nekonečnou...
|
|
|
Spinozovo pojetí individua
Petříček, Jan ; Palkoska, Jan (vedoucí práce) ; Švec, Ondřej (oponent)
SHRNUTÍ Předkládaná práce se pokouší zčásti rekonstruovat teorii individua, kterou Spinoza vypracovává ve své Etice. Tato jeho teorie sestává ze tří složek: z nauk o tělesných individuích, o singulárních esencích a o conatu. Předmětem této práce je ona posledně zmíněná doktrína; protože jsou však všechny tyto koncepce navzájem spjaté, dotkneme se stručně i obou zbývajících. Výchozím problémem práce je skutečnost, že conatus Spinoza v Etice označuje několika různými pojmy, které se na první pohled nezdají být ekvivalentní: ztotožňuje jej s "mocí jednat", "silou existovat" a "aktuální esencí". Nejprve tak předkládáme stručné vysvětlení těchto pojmů a posléze se je pokoušíme smířit. K tomuto jejich sjednocení dospíváme za pomoci výkladu o Spinozově pojetí esencí; ukazujeme pak, že ony pojmy lze navzájem smířit tehdy, chápeme-li conatus jako sílu, skrze kterou esence produkuje své nutné vlastnosti. Následně se však ukazuje, že tuto koncepci conatu je ještě zapotřebí modifikovat, neboť není práva skutečnosti, že esence může být afikována vnějšími věcmi. Abychom z tohoto faktu vydali počet, zavádíme pojem konstituce esence. Ten pak vysvětlujeme na základě četby "fyzikálního exkursu", textu, v němž Spinoza prezentuje svou nauku o tělesných individuích. Výsledkem těchto zkoumání je pak konkrétnější vymezení conatu:...
|
|
| |
|
|
Aristotelovo pojetí příčiny
Bis, Ondřej ; Thein, Karel (vedoucí práce) ; Jinek, Jakub (oponent)
(česky) Téma Aristotelova pojetí příčiny je značně obsáhlé, proto se práce soustředí na Aristotelovo teoretické zpracování příčin ve Fyzice II. Prochází detailně dvěma stěžejními kapitolami (II, 3 a II, 7) a sleduje zejména rozdělení příčin do čtyř druhů. Nevynechává však ani tematiku modů příčin. Zabývá se rovněž důsledky pro práci přírodovědce, které vyplývají z rozdělení příčin do čtyř druhů. Aristotelés je totiž názoru, že přírodovědec musí dokazovat všechny příčiny, aby poznání bylo úplné. Práce se rovněž zabývá statusem příčin obecně a zkoumá jejich význam jako reálného, konstitutivního prvku skutečnosti, stejně tak, jako roli příčin jako vysvětlujícího prostředku. Mezi otázky související s vysvětlující funkcí příčiny patří mj. otázka, zda Aristotelova nauka o příčinách není pouze jazykovou analýzou. Dalším bodem je, na čem se Aristotelův výběr čtyř příčin zakládá. V kapitole, která je jádrem práce, jsou analyzovány jednotlivé příčiny ve vzájemných vztazích. Na analýze se ukazuje vzájemná podmíněnost jednotlivých příčin, která má demonstrovat, že jednotlivé příčiny tvoří jednotu. Proto je sledován ten jednotící aspekt, který se projevuje jednotou příčin nelátkové povahy. Účinná a účelová příčina tvoří jednotu s formální, protože tvoří aspekty formální přirozenosti. Jednotící aspekt příčin se...
|
|
|
Teorie společné přirozenosti a univerzálií ve spise Tomáše Akvinského De ente et essentia
BUZKOVÁ, Markéta
Práce se zabývá teorií "společné přirozenosti" a univerzálií ve spise Tomáše Akvinského "De ente et essentia" v kontextu Aristotelského myšlenkového základu na pozadí problematiky obecnin. V první kapitole je vysvětlena problematika pojmu podstaty a jsoucna. Poté je představena Avicennova teorie esence. Avicenna uvaţuje esenci dvěma způsoby: "absolutně" a "co do bytí". Druhá kapitola se zaměřuje na Tomášovu teorii společné přirozenosti. Ta je koncipována ve zřetelném rámci Avicennovi teorie esence. Jedná se o obecnou esenci, která můţe být predikována o individuích a má bytí v duši.
|
host ::
RSS.